Jiří Všetečka
Jak jsem se stal fotografem
Fotograf a pedagog Jiří Všetečka se proslavil zejména dokumentárními cykly, v nichž zvěčnil svoji celoživotní lásku – Prahu. Další stěžejní část jeho tvorby tvoří portréty „obyčejných lidí“ a záběry z cest. Dokáže zachytit pomíjivé okamžiky, které kolemjdoucím mnohdy unikají.V naší rodině nikdy nikdo nefotil. Mě ve škole bavila spíš matematika a fyzika. Věnoval jsem se také hudbě, hrál jsem na klavír a na housle. Fotografii, svoji životní lásku, jsem „potkal“ až ve dvaceti. Nejprve byla platonická, ostýchavá a nesmělá, ale postupně mě přitahovala víc a víc, připoutala mě k sobě a už neopustila.
První snímky jsem udělal dvouokou zrcadlovkou Voitgländer, kterou jsem si půjčil, ale musel brzy vrátit. Chtěl jsem vlastní. Byl jsem študák, moc peněz nebylo, tak volba padla na měchový aparát Moskva 5 na formát 6 x 9 cm. Žádná matnice nebo hledáček, jen malinký průhledový, orientační. Fotit se s ním ale dalo celkem slušně. Prvními úlovy z pražských ulic byli kluci s dvoukolákem, na chůdách nebo v podomácku vyrobeném vozíku, skládání sudů na Palmovce, lampáři s tyčí… Filmy jsem vyvolával i sušil v koupelně bytu v Holešovicích, kde jsem bydlel do svých 25 let. Samozřejmě v noci, aby rodina nestrádala kvůli hygieně. Asi za rok jsem dostal příležitost v Klubu fotografů amatérů Automobilových závodů ve Vysočanech. Docela rád vzpomínám na noční cesty domů, pěkně po svých, protože už nejezdily tramvaje. V tašce jsem si hrdě nesl několik negativů a dvě, tři fotky. Mým přáním bylo zachytit i charakter člověka, vtištěný do jeho tváře. Chtěl jsem postihnout jeho podstatu. A tak jsem musel vyměnit foťák. Vyhrál Praktisix. Jako začátečníkovi se mi mnoho studií člověčenství nepovedlo, ale pomaličku jsem se zdokonaloval.
Byl jsem tak odvážný, že jsem navštívil Josefa Sudka a ukázal mu svoje snímky Prahy. Když se na ně dnes podívám, skoro se stydím. Nicméně jsem měl tu čest, že jsem ho mohl doprovázet po Kampě. Moc toho nenamluvil, ale přesto jsem se od něho hodně naučil. Pozoroval jsem, jak vybírá záběr a jak komponuje. Myslím, že právě díky němu jsem získal obrovskou pokoru, s jakou je třeba čekat na jedinečné a správné osvětlení. A když jeden den není to pravé sametové, tak to zkusit další den znovu. Proslulý fotograf vždycky přesně věděl, kdy a kam jít. Teď už to vím taky, ale za tímto věděním se skrývá nekonečné hledání. Hledám stále a rád…
CHODEC S OBJEKTIVEM
Ve své nejnovější výpravné publikaci Jiří Všetečka ...chodec s objektivem zavzpomínal na svůj život dlážděný fotografiemi. V předmluvě mimo jiné uvádí: „Vydám se v ní krok za krokem zpět proti proudu let. Po stopách putování s fotoaparátem, od prvních krůčků s měchovým přístrojem Moskva až k profesionální práci s onačejšími fotoaparáty a objektivy. Za doslova vydupanými a vyvzdorovanými knihami, na které jsem pyšný. Najdete tu vyprávění o událostech a lidech, které jsem potkal při práci, i o tom, jak jsem se ,převlékal‘ za dokumentaristu a historika, sportovního reportéra i sportovce, kameramana, režiséra… Vždy, když jsem se nachomýtl k významným tématům – ať k těm, které jsem sám vymyslel a dal si je jako úkol, nebo těm, k nimž jsem se dostal řízením osudu a historie, či mě o jejich zpracování požádali jiní – vždycky to bylo zajímavé. Ba mnohem víc, bylo to bytostně osobní, vzrušující.“